Jak jsem přestal pít alkohol aneb záběr z letadla.

Jak jsem přestal pít alkohol aneb záběr z letadla.

Většina herců, moc dobře ví, že maminka a režisér má vždycky pravdu. Současně také ví, že na divadle je hercům zapovězena věta: „Hele, rejžo, když já to tak cítím!“ Po vyřčení této věty odchází herec ze scény přes účtárnu, kde je mu vyplacen zbývající honorář a dál už smí divadlo navštěvovat pouze jako divák. Obecně platí, že jediným, kdo může něco cítit je režisér a herec je povinen ztvárnit pocity režiséra, k jeho maximální spokojenosti. Z tohoto pohledu se stává režisér despotickým krutovládcem, kterého všichni herci milují a dělají všechno proto, aby mu vyhověli ještě před vyslovením příkazu.

U amatérského divadla to funguje trošičku jinak. Vůči režisérovi jsou uplatňována, ze strany herců, různá obscénní gesta a dost často je amatérský režisér častován výroky jako: „Víš co? Tak si to divadlo hraj sám!“. Amatérský režisér je předem vyloučen z kolektivu, protože celou zkoušku se nehne ze sálu a snaží se z herců vydojit alespoň část svých představ, zatímco všichni herci, kteří právě nezkouší, sedí ve vytápěné šatně a kritizují svého nejmilejšího režiséra, který mnohdy nepoznává svoje vlastní dílo, vyšperkované avantgardními myšlenkami některých herců.

Nicméně herci jsou fajn, protože vědí, že je to právě režisér, který jim umožňuje vstup na prkna, která znamenají svět. Bohužel, po těchto prknech chodí nejenom herci, ale také technický personál, který sice není vidět, ale zato je ho hodně slyšet. Věty typu: „Hele, rejžo, to jako myslíš vážně, že tenhle težkej krb máme vynést až na jeviště? Nebylo by lepší, kdybychom ho nechali uprostřed sálu? Diváci by si pak mohli sednout na jeviště a to by byla novátorská myšlenka jak sviňa.“ Nakonec režisér, ten těžkej krb, vynese na jeviště na svých vlastních zádech. Udělá to sám a hlavně tak, aby ho nikdo z herců neviděl, aby neutrpěla jeho pověst cholerického despoty. Technický personál zakládá odbory, studuje vyhlášky a listiny lidských práv, aby se lépe dokázal bránit požadavkům režiséra. Jsem přesvědčen, že tady vznikl základ hraní divadla s náznakovou scénou, nejlépe s prázdnou scénou. Mnohdy je totiž mnohem jednodušší přesvědčit všechny herce, že danou hru musí hrát všichni v rouchu Adama a Evy, než přesvědčit technika o nutnosti roztáhnout oponu, na začátku představení.

Ale zpátky k tématu. Je to už řada let, kdy jsem pro televizi točil šot o kaktusech. Natáčení probíhalo u pana Nádvorníka v Liboši, já jsem odvykládal svůj text a asi tak po 20-ti minutách bylo po všem. Tedy téměř po všem. V ten den byli v Liboši hody, takže celý televizní štáb, se vrhnul na bohaté hodové občerstvení, které rodina pana Nádvorníka pojala víc, než velkoryse. Celý televizní štáb se vrhnul na připravené pohoštění, až na pana režiséra. Chudák režisér dvě hodiny, se stopkami v ruce, seděl a poslouchal zvukový záznam a připravoval tak zvané prostřihy záběrů, které měly nahradit můj nefotogenický ksich, fotogenickými záběry kaktusových skvostů pana Nádvorníka. Když měl pan režisér ucelenou představu svojí umělecké koncepce hotovou, tak se obrátil na kameramana, aby nasnímal požadované záběry. Kameraman režisérovi obratem vysvětlil, že po čtyřech pivech a v tomhle vedru, do rozhicovaného skleníku prostě nevleze, neboť by byl okamžitě zpocený jako myš a umřel by na infarkt. A tak ubohý pan režisér uchopil kameru, vlezl do rozhicovaného skleníku a další hodinu točil prostřihy kaktusů. Když vylezl ze skleníku, byl celý zmáčený potem a vyřízený. Všem ho bylo opravdu líto, ale jen do okamžiku, než pronesl onu pověstnou větu: „Tak, a teď už jenom potřebuju záběr na ten skleník z letadla“. Možná by bylo vhodné vysvětlit, jak se dělá záběr z letadla. To se vezme osmimetrový žebřík, ten se opře o stodolu, kameraman vyleze na ten žebřík a nasimuluje záběr z letadla. „Hele, po těch vodkách, mě nikdo nedostane ani na osmý schod, natož na osmimetrový žebřík“, prohlásil kameraman a šoupnul do sebe další vodku. Promočený a zničený režisér vylezl na osmimetrový žebřík a záběr z letadla si udělal sám. S pocitem dobře vykonané práce si konečně sednul ke stolu s pohoštěním a prohlásil: „A teď si konečně můžu dát s váma“. Ovšem nedal si nic. V tom okamžiku povstala produkční a řekla: „Balíme a jedem, nebo nestihneme další natáčení.“ A propocený, zničený, hladový a žíznivý režisér odklopýtal do auta vstříc ztvárnění dalšího uměleckého zážitku.

Tehdy jsem se rozhodl: Nikdy nebudu režisérem. A když už budu režisérem, tak nebudu pít alkohol, abych kdykoliv mohl za kohokoliv z týmu zaskočit a abych si to, stejně jako ten hrdina režisér z televize, mohl v případě potřeby, udělat sám.