Jak jsem přestal pít pivo aneb jak se chodí pro nápovědu.

Jak už to tak u divadla bývá, občas dojde k tomu, že někomu někdy vypadne text (někomu skoro pořád, ale to sem nepatří). Pouze výjimečně, v takovém případě, herec slyší nápovědu. Je to logické, protože stres z výpadku textu herci okamžitě zablokuje sluchovody a nápověda může křičet, div si nevyřve plíce, ale herec neslyší nic. Publikum ovšem slyší vše, takže herec by už vlastně nemusel říkat vůbec nic. Pocit zodpovědnosti však herci velí: „Musíš zachytit nápovědu a odříkat svoji repliku“.

Dnes již neznám divadelní sál, který by oplýval onou krásnou nápovědní budkou, která bývala uprostřed jeviště a která měla obrovskou výhodu v tom, že napovídaný text se ztrácel v zadním horizontu jeviště, takže k divákovi prakticky nedolehnul. Současná nápovědní strategie na divadle spočívá v umístění nápovědy v portálech. S tím bývá spojena potřeba dvou napovídajících osob. Jenže ouha!  Když se Vám podaří sehnat jedna nápověda, tak můžete mluvit o štěstí. (Tímto vyzývám všechny, kdo by chtěli v našem souboru napovídat, aby se nám ozvali. Jedná se o nenáročnou práci a nápovědu všichni herci milují. Na rozdíl od režiséra, kterého všichni herci nenávidí. Nikdo si nedokáže představit, jak rozdílně může znít věta: „Už je tady!“, pronesená na adresu režiséra, nebo nápovědy.) Nicméně, zpět k tématu. Takže mnoho divadelních souborů redukuje počet nápověd na jednu a většina souborů na nulu – prostě nápovědy nejsou.

Trpělivě a lidsky jsem hercům vždy vysvětloval, jak si mají elegantně a bez onoho křiku nápovědy, dojít k tomu správnému portálu, mrknout na nápovědu a bez problému pokračovat v hraní. Trpělivě a lidsky jsem všem snad tisíckrát říkal: „Volové, je to tak těžký? Když už zapomenu text, tak zvolím jedno ze čtrnácti hereckých gest, udělám dramatickou pauzu, sehraji mizantscénu, při které si v klidu doju k portálu, chytnu nahozený text, vátím to zpátky do figury a divák nic nepozná“.

Jednou jsme tak hráli Svatbu pod deštníky a já jsem tam měl dvě místa, kde se mi obtížně navazoval text. Když jsem se přes obě tato místa bez problému dostal, začal jsem si užívat hereckého umění mých kolegů, když tu náhodou se mi zdálo, že se mě někdo na něco ptal, když jsem důsledně analyzoval situaci, tak jsem dospěl k názoru, že se mě opravdu někdo na něco ptal. Jenže já jsem nevěděl, kdo se mě ptal, na co se mě ptal a co hůř já jsem ani netušil, ve kterém místě hry se vůbec nacházíme. – Odvážná myšlenka, superlativní akce, herecké gesto číslo 12, mizantscéna, přesun k portálu, kde sedí nápověda a ………. Totální zděšení. Ona tenkrát totiž s náma nebyla naše standardní nápověda Vlastička, takže bylo přesně domluveno, kdo kdy z herců napovídá, kdyby náhodou došlo k výpadku textu. V této pasáži hry, napovídal Aleš. Tedy spíše měl napovídat Aleš, jenže ten, si zrovna odskočil do hospody pro pívo. Nezapomenutelná situace: Na židli, kde má sedět nápověda, leží text a nápověda nikde. Mizantscéna byla výborně rozehraná. Nebyl problém odejít ze scény a přečíst si text, jenže mě nevypadl text, já jsem vůbec nevěděl, ve které části hry se nacházím a z toho pramenilo, že nevím, co mám říkat. Dokončil jsem herecké gesto číslo 12 a doufal jsem, že mi někdo zopakuje to, na co se mě ptal. On by nebyl problém vyslovit onu zázračnou větu: „Co?“, jenže já jsem ani nevěděl koho se mám zeptat. A navíc,  po hereckém gestu číslo 12, mizantscéně, přesunu k portálu a návratu zpátky ke svým kolegům, by moje „Co???“ působilo minimálně velmi komicky.

 Je nutno říct, že herci na scéně jsou vždy velmi kolegiální, a když někomu vypadne text, snaží se mu pomoci. Většinou tím, že kladou další doplňující otázky, kterými se jednak překlene trapné ticho a také herci, který je v problému, mezi tím, může naskočit vypadnutý text.

Asi tak po čtrnácti doplňujících otázkách jsem odvodil pasáž hry, kde se asi tak nacházíme a brilantně jsem navázal. Bylo to sice o pět stránek dál, než byla skutečnost, ale stres pominul, moje podvědomí si uvědomilo, jak zněla otázka, já jsem se zase (pochopitelně,  jak jinak než brilantně) vrátil o pět stránek zpět a divadlo jsem v pohodě dohrál.

Když jsem po děkovačce, jako poslední, vstoupil do šatny, samozřejmě  jsem uslyšel sborovou recitaci: : „Tome, je to tak těžký? Když už zapomenu text, tak zvolím jedno ze čtrnácti hereckých gest, udělám dramatickou pauzu, sehraji mizantscénu, při které si v klidu doju k portálu, chytnu nahozený text, vátím to zpátky do figury a divák nic nepozná“.

Za všechno mohl jenom Alešův pivní chtíč, který s ním v daném okamžiku cloumal jako puberta. Od té doby nepiji pivo, neboť Aleše odnaučit pití piva nelze.