Jak jsem se potkal s divadlem a divadelníky.

4.   Jak jsem se potkal s divadlem a divadelníky.

      V tomto „Divadelníčku“ vás chci seznámit s tím, jak se ze mne    stal divadelní ochotník a se kterými lidmi jsem se za svých 35 let ochotničení v divadle ve Velké Bystřici potkal. Nebude to však snadné, protože když připočteme k letem, které jsem byl u divadla, ještě 34 roků, kdy jsem u divadla nebyl, tak dojdete k zajímavému číslu 69. Uznáte, že vzpomínání na letopočty a jména se pro mne stává adrenalinovým sportem. Proto se hned na začátku mého tápání v historii omlouvám všem, které nezmíním, i když je mám stejně rád. Promiňte! Abych nebyl úplně hloupý, použiji jako podpůrný prostředek Almanach ochotnického divadla, který ke 130. výročí sestavil člověk, který mě do fíglů divadla také zasvěcoval a který již bohužel není mezi námi.Byl to ing. Čestmír Hradil , otec našeho dnešního režiséra ing. Tomáše Hradila ( ahoj rejžo ). V jeho snaze zaškolit dřevo, jaké jsem v té době byl já mu zdatně pomáhala jeho žena Valuš.                                              Chuť k šaškování ve mně propukla již dřív. Ve škole jsem byl za baviče a často jsem bavil celou třídu – hlavně kvůli holkám. Později jsem se krátce ukázal  i v Mariánském Údolí v klubu. Tenkrát se tomu říkalo „Kavárna mladých“. To ale odbočuji. Poprvé jsem o divadle ve Velké Bystřici uslyšel v roce 1977, kdy za mnou přišel můj kamarád a spoluautomodelář Slávek Růžička a prý jestli nechci jít do divadla zpívat  ( krátce o tom píši v prvním „Divadelníčku“ ). Chystala se hra      J. Kajetána Tyla „Fidlovačka“. Řekl jsem ano. Tak  jsem poznal svého prvního režiséra pana Vladimíra Týřla ( „Divadelníček 1“ ).  Vytáhlý, hubený s vousy jako čert Lucifer, chraplavého hlasu  a poněkud cholerického jednání. Byl ale velice chytrý, sečtělý a své práci rozumněl. Za jeho vedení jsme dvakrát postoupili na národní  přehlídku do Vysokého nad Jizerou a ostudu jsme rozhodně neudělali. Další mně milý člověk a kamarád byl Mojmír Hořínek. Klidný a dobrý herec, ale co hlavní  –  na zkoušky nosil výbornou slivovici. Tady trochu odbočím. Pokud vlastníte ten zmiňovaný Almanach, všimněte si, jak je bystřické divadlo „promořeno“ Hořínky. Dalším, který mě zasvěcoval do tajů divadla a jeho historie byl ing. Miroslav Hořínek. To je ten, který poslal Habršperka do dílny ( „Divadelníček1“). Nesmím zapomenout na jeho ženu Evu. Ovšem absolutně nezapomenutelnou osobou té doby se pro mne stala Jarmila Hořínková. Když dovolíte, tak té věnuji samostatné pokračování „Divadelníčku“. Jaromír Klenovský a jeho žena Jaroslava . To je další pár, na který rád vzpomínám. Jardu téměř nebylo možno potkat bez kytary  a bez dobré nálady. Pokud jste někdy slyšeli sousloví  „živé stříbro“, tak víte, o čem mluvím. O to horší je, že ho osud ošklivě skřípl a nemoc mu nedovoluje pokračovat. Jardo, já tě zdravím. Velikánem postavou i hlasem byl dnes již nežijící Láďa Borovec. Hrál velice dobře, ale byl to takový „hledač“. Text mu vypadával, tak si zezadu na kulisy připínal taháky a pak je hledal. Impozantní byl jako Bůh Perun ve hře J.Tomana  „Slovanské nebe“.  Tam mu zdatně sekundovala Jarka Bušková, se kterou jsem si posléze zahrál Chrobáka  ve hře bratří Čapků  „Ze života hmyzu“. Elegantní člověk, pohotový komentátor a výborný organizátor , to je můj partner ze hry  F.L. Stroupežnického „Naši furianti“  Antonín Nakládal, kde hrál vysloužilého vojáka Bláhu. Nesmím ani zapomenout na jeho každoroční  Mikuláše. Toník na divadlo nezanevřel a každou premiéru je i s jeho ženou vidět ve čtvrté řadě. Čtvrtá  řada je prý nejlepší.                                                                                                                                     Aby  můj článek nebyl moc dlouhý, tak již jen stručně. Možná příště? Antonín Gažar – sportovec a  fotbalista“, nepostradatelná nápovědka Liduška Jandová, Dáša Elsnerová, Maruška Hegerová, Milada Malasková, Ruda Pečínka, Maruška Seidlerová, Miluška Tandlerová – co bychom si počali bez její spolupráce  na kostýmech ale hlavně - bez jejich božských zákusků, které nosila na zkoušky. Mrzí mě, že v případě nedávno zemřelého Václava Juráně  musím mluvit již v minulém čase. Pamatuji si ho jako režiséra několika pohádek a také jako neocenitelného výrobce kulis. Nechtěl bych také zapomenout na manžele Šperkovy, Dášu Pečínkovou ,  Helenu Breginovou a Zdeňka Nakládala. Protože dnešní „Divadelníček“ byl tuze dlouhý, budu muset svoji inventuru paměti ukončit. Ještě jednou se omlouvám všem nevzpomenutým, ale bylo vás mnoho O některých snad ještě napíši.

Renato, neboj se! Trnávka bude!

Únor  2012                                                                                      Jarda Magdon