Jak mě Čejda vzal do divadla

Když si to tak zpětně vybavuji, řekl bych, že byla neděle měsíce února, roku 2000. Trávil jsem chutný oběd a koukal na televizi. Zazvonil telefon. „Nazdar Zdendo, copak potřebuješ?“ „Františku copak děláš?“ Zdenkův vážný hluboký hlas bych poznal i kdyby mi mobil nenapověděl, kdo že to volá. Dokonce jsem  v duchu viděl, jak zvedá obočí. „Teď momentálně nedělám nic.“ „A nechtěl bys jet s divadlem do Městečka Trnávky? Máme tam představení, tak se třeba pobavíš.“  Následovalo mnoho mých otázek, jaké divadlo, co se hraje, nebudu tam moc vadit… Zdenek trpělivě vysvětloval. Rozhodování bylo jednoduché. Sedět doma nebo se pobavit v divadle? Vyhrálo divadlo. V domluvenou hodinu jsem přijel do Bystřice ke kulturáku. Bylo tam spousta divných lidí a jeden autobus. Ti divní lidé říkali spoustu divných věcí, kterým jsem absolutně nerozuměl, nicméně mě celkem přátelsky vzali mezi sebe. Kulisy byly naloženy a autobus se rozjel směrem na Trnávku. Po cestě jsem přemýšlel, kdy jsem byl vlastně naposledy v divadle. Došel jsem k závěru že to bylo na základní škole, ještě v hodolanském divadle na Smetanově Hubičče. No a pak mě tahejte do divadla. Trnáááávka - konečná stanice vystupovááát. Snažil jsem se pomáhat a nosit kulisy. V sehrané partě jsem spíš překážel než pomáhal. „Františku, sedni si do sálu a dobře se bav.“ Do začátku chybělo pár minutek. Vzal jsem si program a četl jsem. První muž kterého potkám. Napsal Pavel Dostál.Ten politik? Ve své divadelní nevzdělanosti jsem vůbec netušil, že tento vzácný muž byl i dramatik. Tady musím odbočit. Jsem vyučený prodavač a hned po škole jsem prodával v jednom olomouckém elektru. Stojím si tak za pultem a dělám že dělám, hlavně aby si mě majitel nevšímal. Ve dveřích zazněl Halasný pozdrav a ejhle pan Pavel Dostál. Nebudu tu popisovat detailně celý nákup, jen řeknu že si u mě koupil videokameru. Světla pohasla a už se otevírala opona. Herci začali hrát. Asi při druhé nebo třetí větě mi přišlo něco vtipné, tak jsem se zasmál. Já mám rád srandu a jsem člověk veselý. Směji se pořád a všemu a přiznám se, že i blbostem. Přestávka ! Ještě že tak. Už mě od smíchu bolí bránice. „Františku, uvědomuješ si, že se směješ skoro sám??? Ne, to je v pořádku, táhneš sebou i ostatní publikum.“ Zdenek povytáhl obočí a na jeho tváři se dal rozeznat úsměv. Důležité je že jsem padl do oka i režisérovi. Nějakou dobu jsem se souborem jezdil jako profesionální divák, motal se kolem techniky a pomáhl s čím bylo třeba. Až to konečně přišlo…. Režisér se ke mně otočil a jako by mimochodem říká. „Františku chceš roli?“ „ANO, ANO, ANO a co budu hrát???? „No to se nech překvapit!“ „Děkuju rejžo“ Navíc jsem se nezmohl. Tak já budu herec. To jsem ještě netušil, co budu hrát….

                                                                                            Pokračování příště

                                                                                                    František