Jarma

Jarma.

     V posledním „Divadelníčku“ jsem slíbil, že se v samostatném vydání vrátím k obětavé, pracovité a již zmíněné z divadelní generace Hořínků, k mně milé kolegyni Jarmilce Hořínkové. Když jsem nastoupil v roce 1977 do divadelního souboru, byla jedna z prvních, která se mě ujala a jala se mě vyučovat divadelnímu řemeslu. Učila mě mluvit, aby mi bylo rozumět ( „Jarine, nešumluj!“pozn.), opravovala můj přízvuk na první slabiku, dávala pozor na mé moravismy („Já su tak ščastné“) a jiné nepravosti, které jsem si přinesl. Poněvadž jsem přišel do vyspělého a dospělého souboru, dávala také pozor, aby má asimilace probíhala pozvolna a opatrně („Jarine, nechlastej tolik. Chlapi, nedávejte mu tu gořalku!“). Přiznávám, že ne vždy se jí plně dařilo. Co však se jí vždy dařilo bylo to, že své divadelní postavy dovedla podat tak, že jsme se na její výstupy chodili dívat do zákulisí a vždy se velice bavili. Vzpomínám si na její slečnu Petinktonovou ve hře H. Hennequina  „Lhářka“. To byl ten případ, kdy jsme se v zákulisí mlátili smíchy každé představení. Poněvadž  jsem  začínal  s  divadlem v době, kdy maskování  bylo velice  důležité, uplatňovala se také jako velice zdatná a šikovná maskérka.Svůdně červené rty,ďábelsky černé obočí. Nikdy bych nevěřil, že umím být tak krásně barevný… Ale co dělat. Umění  si žádá oběti .Tenkrát to tak bývalo. A ještě jsme o to bojovali. Jarmilka byla civilním povoláním zdravotní sestra. Hygiena byla na prvním místě. Tak se také mohlo stát, že v období, kdy řádila na celém okrese Olomouc chřipková epidemie, jsme museli každou zkoušku zahajovat očistnou hygienickou procedurou mytí rukou v dezinfekčním roztoku  „Chloramin“ . Celý soubor následně nesnesitelně páchl chlorem. Co ovšem bylo ještě horší, bylo to, že jsme po každém přípitku museli zajít na WC, kde byla tekoucí voda a museli jsme použitou skleničku řádně umýt. A s hygienou souvisí i příběh, který se pokusím v následujících řádcích popsat. Dovolte ale, abych začal poněkud ze široka. Pro vysvětlení je to důležité.

     V roce 1986 jsme se hrou  Ladislava Stroupežnického  „Naši furianti „   postoupili na národní  přehlídku  do Vysokého nad Jizerou. Cestovali jsme autobusem a za Hořicemi jsme museli zastavit – muži vlevo, ženy vpravo. Poněvadž to byl podzim, rostlo neuvěřitelné množství hub. Nasbírali jsme značné množství  suchohřibů  a jiných vesměs jedlých hub, které jsme vzali sebou.  Při příjezdu do hotelu Morava (dnes se již jmenuje jinak) jsme zašli do hotelové kuchyně a přemluvili jsme kuchařku, aby nám z těch hub udělala na večeři smaženici. Náš zákazník, náš pán. Paní kuchařka měla k ruce zdatnou, především však mladou, pěknou pomocnici. Obě byly ochotné a obětavě nám tu smaženici udělaly.   Po večeři se na mě pomocnice obrátila, že se jí velice líbil šofér našeho autobusu a zda bych jí nemohl zprostředkovat setkání.  Zahrál jsem si tedy na Kecala. Šoféra jsem vzbudil a vysvětlil jsem, co se po něm žádá. Moc přívětivě se netvářil, ale náš zákazník, náš pán. Vstal, oblékl se a posléze oba zmizeli. My dospělí chlapci jsme jim trochu záviděli, ale co, hlavně  že je co pít! A tak jsme se celý večer dobře bavili, vyprávěli vtipy, tancovali a na kutě jsme se dostali brzo ráno. To pochopitelně naše kolegyně herečky zaregistrovaly a začaly nám trochu spílat. Ovšem čím více nám spílaly, tím více jsme si my chlapi vymýšleli a přidávali. Že jsme chtěli jít na kutě dříve, ale že děvčata z jiných souborů nás nechtěla pustit, že jsme jim museli být kvůli a  že příroda je příroda. A tu se ozvala zdravotnice Jarmilka : „Chlapi! Vy jste blbí, jak daleko vidíte. Mezi lidma je tolik všelijakých nemocí! Co kdybyste něco ošklivýho chytili?“ A my, znalí zdravotnické osvěty jsme odpověděli : „Jarmilko neboj se! My jsme si pak umyli ruce.“ A protože můžete číst mé vzpomínky, vidíte, že hygiena mě zachránila. Díky kolegyňce Jarmile – Jarmě.

Tak to bylo další pokračování mých „Divadelníčků“ . Doufám, že si vzpomenu na některého z dalších svých bývalých kolegů , abych se s vámi mohl podělit o své vzpomínky.

Březen 2012                                                                                             Jarda Magdon

Pozn. :  Křestní jméno Jaroslav  lze podle Wikipedie psát  Jaryn i Jarin. Oboje je správné. Když dovolíte, vybral jsem si to s měkkým „i“. Dnes už je mi měkké bližší.