Klének

Klének.

     Při psaní tohoto „Divadelníčku“ jsem postaven před obzvlášť těžký úkol. Mám napsat pár slov o mém bývalém spoluherci a kamarádovi  Jaromíru Klenovském, kterému jsme neřekli jinak, než Jarda , nebo  Klének. Tento úkol není těžký proto, že bych neměl co psát, ale proto, že jeho činnost byla značně obsáhlá. Již v některých z minulých článečků jsem napsal, že Jarda byl  živé stříbro. Neustále v pohybu, neustále v nějaké činnosti. Dnes bych ještě doplnil, že to byl spiritus agens našeho souboru. Jak já si ho pamatuji, byl to velice dobrý herec, který svou roli dovedl prožít a zahrát s plnou vervou. To jsem poznal na vlastní kůži, když jsme hráli hru „Zápisník plný úsměvů“ , který upravil pan Vladimír Týřl. V této hře jsem hrál pravoslavného jáhena, kterého bolí zuby a má nateklou tvář. Jarda si zahrál obětavého zubaře, který mi můj zub vytrhne. Hra běžela docela dobře, až do doby, kdy se zubař rozhodne mi můj zub vytrhnout. Posadil mě do křesla a klekl si na mne. V tu chvíli jsem začal naříkat, ne však kvůli roli, ale proto, že mi pan zubař pravým kolenem klekl do míst, která mají muži značně citlivá. To ale nebylo ještě vše! Jarda prožíval svou roli tak intenzívně, že mě kleštěmi skřípl tvář a snažil se mi můj „bolavý“ zub vytrhnout. Řval jsem ze všech sil, ale nebylo to nic platné, dokud nedokončil svou akci. Lidem se to líbilo, mě však méně.Tak to byl Jarda  Klének – herec. Další z jeho aktivit bylo hraní na kytaru. Nosil kytaru na zkoušky, na zájezdy a nezřídka na ni doprovázel i herce na jevišti. V této souvislosti si vzpomínám na příhodu, která se stala, když jsme v Krčmani hráli pohádku pro děti, jejíž název si již nedovedu vybavit. Představení mělo začít ve 14 hodin. Všichni jsme se dostavili asi v 13.00 hodin a začali chystat kulisy i sebe. Deset minut před začátkem představení jsme zjistili, že nám chybí princezna! Jak jistě uznáte, bez princezny se klasická pohádka hrát nedá!!! Nastal zmatek a shánění princezny. Tenkrát ještě mobily nebyly, tak to byl docela horor. Princeznu jsme ale našli. Byla doma a že prý to do 15.hodiny  ( domnívala, že  v tu dobu začínáme) kliďánko stihne. Bydlela v Olomouci a musela sehnat někoho, kdo ji přiveze. Dobře, ale co představení? Zachránil ho Jaromír Klenovský. Vzal kytaru, vyšel na forbínu a dětem oznámil, že princeznička hledá korunku a že se trošičku opozdí. To nám ale vůbec nemusí vadit, protože si zatím zazpíváme několik písniček. A tak hrál a zpíval s dětmi, které byly velice nadšené, téměř celou hodinu, než se princeznička dostavila. Divadlo jsme pak odehráli v pohodě a pořadatelé byli nadšení z moderního pojetí pohádky, ve kterém jsme tak krásně zapojili děti. My jsme však na dalších štacích toto pojetí raději neuplatňovali.

                     Nezanedbatelná činnost bylo vyrábění různých rekvizit pro naše divadlo. Jeho z největších děl byla maska bohyně Thalie vyrobená z mosazného plechu, která při  význačných okamžicích zdobí naše jeviště. Kdyby nebylo jeho zručnosti, mnoho princezen by nemělo své korunky, králové by byli nekorunovaní, bez žezla i bez jablka. Servírovací stolky, lampičky, různá udělátka nesla značku    Made in Jarda Klének KovoDříví  ( pracoval v družstvu KOVO DŘEVO).                 Jedna z jeho aktivit byla spolurežisérství při přípravě několika pohádek, kde spolupracoval s Václavem Juráněm. Jako režisér byl docela náročný a nevrlý, pokud jsme neuměli text, nebo nesplňovali jeho představy.     

                            Při různých příležitostech skládal  zdravice, které jsme pak zpívali na estrádách, MDŽ,  nebo při příjezdu do Vysokého nad Jizerou a jinde.To ale není ještě vše. Kromě toho všeho ještě učil hru na kytaru, vedl pěvecký sbor v kostele, rád kutil doma a rád chodil na turistické vycházky.

     Na co ovšem velmi  rád vzpomínám, jsou chvilky, které jsme trávili v divadelní šatně po zkouškách či představeních. Tam vládl svou kytarou, vzpomínal na staré časy divadelní, parodoval různé herce a hudebníky a také vyprávěl o Velké Bystřici a jejich rodácích. Po takovém posezení jsem k velké radosti mé ženy přicházel domů i kolem třetí hodiny ranní. O to víc jsem smutný z toho, že ho osud postihl zlou nemocí a upoutal ho na vozíček. Přesto však, jak může, tak své milované divadlo navštíví.

Jaromíre, přeji ti, abys ještě několik premiér absolvoval. Když už ne jako herec, tak alespoň jako divák.

Březen   2012                                                                                Jarda Magdon