Nad Tatrou sa blýská

11.   Nad Tatrou sa blýska.

     Slova slovenské hymny jsem si vypůjčil, abych navodil téma mého dnešního „Divadelníčku“. Pokud se dohadujete, že se chystám psát o družbě našeho divadelního souboru z Velké Bystřice s divadelním souborem Pavla Jozefa Šafárika z Betliaru, dohadujete se správně. Protože se začátky všeho odehrály ještě před mým příchodem do souboru, požádal jsem o pomoc pamětníka a jednoho z nejaktivnějších členů souboru,  pana Antonína Nakládala. Ten mi s nevšední ochotou povyprávěl, jak vše začalo, a dokonce mi zapůjčil i několik archivních materiálů ( musím vrátit).

   Ale  začněme od Adama, v našem případě od Klimeše (Miroslava), ředitele Okresního kulturního střediska v Olomouci. Koncem léta 1973 se na náš soubor obrátil s tím, že okres Olomouc navázal družbu s okresem Rožňava a že by bylo vhodné navázat  kulturní styky s divadelním souborem P.J.Šafárika z Betliaru. Pro ty, kteří nejsou v zeměpise tak zběhlí – Betliar se nachází asi 10 kilometrů od Rožňavy , na jihovýchodě Slovenska. Je znám především svým krásným zámkem (kaštielem). Doporučuji !Nevšedního úkolu se ujali: předseda OB Antonín Nakládal, předseda DSOB ing.Miroslav Hořínek a ing. Čestmír Hradil. Jejich snažení bylo úspěšné a již        1.- 2. září přijelo asi 30 ochotníků z Betliara s Gogolovou „Ženitbou“. Za všechny zmíním především Julia Končeka a Máriu Suškovou. Od samého začátku styků mezi členy souborů bylo patrné, že nejde o formální nebo krátkodobou záležitost.Hned od první návštěvy betliarských byly položeny dobré základy k další spolupráci lidí, kteří mají rádi amatérské divadlo. (cit. „100 let ochotnického divadla Velká Bystřice.) Tomu nasvědčují nadstandardní vztahy a uzavřená přátelství, která přetrvávají dodnes. V prosinci 1973 oslavil soubor P.J.Šafárika 50. výročí založení. Na oslavy tohoto výročí odjela delegace OKS Olomouc  a OB Velká Bystřice.

 Delegaci vedl Miroslav Klimeš. Dalšími delegáty byli Ivana Mašatová – odborná pracovnice OKS, ing. Miroslav Hořínek – předseda DS OB Velká Bystřice a Antonín Nakládal –  předseda OB. V květnu roku 1974 zahrál padesátičlenný soubor našeho divadla první hru na Slovensku – Cervantesova Lišáka Pedra v Rožňavě a v Dobšiné. V červenci pak přijela delegace z Betliaru, kterou vedl předseda MNV  Michal Delia. Dalšími členy byli Rudo Dulík – předseda Osvetovej rady MNV v Betliari    a Janko Rybár , člen souboru. Přijeli  na oslavu 700 let trvání obce Velká Bystřice. Musím ovšem ještě vzpomenout  na manžele Suškovy, Končekovy, Dulíkovy, Kaňurovy a další, kterých jména mi již vypadla z paměti. Tím tedy započala téměř 17 let trvající spolupráce našich souborů, vzájemných návštěv a osobního přátelství. Je škoda, že po sametové revoluci došlo k výraznému utlumení vzájemných oficielních návštěv a posléze k jejich úplnému zániku. Všem pamětníkům a účastníkům těchto vzájemných výměn se omlouvám, že nepokračuji ve výčtu odehraných titulů, ale tento článeček nemá mapovat dopodrobna všechny hry, které se odehrály tu či onde. Chci se s vámi jen podělit o atmosféru vzájemných styků a o to, jak jsem se já  osobně cítil, když jsem po roce 1977 tyto maratony návštěv absolvoval.

   Tak tedy – každá cesta na Slovensko vypadala jak cesta na svatbu dobrého kamaráda. Dárečky, upomínkové předměty  a osobní suvenýry a nesmím ani zapomenout na pár lahvinek dobré slivovičky. Ostatně několik těch lahvinek jsme ochutnávali již cestou. Nedivte se. Cesta trvala několik hodin a co má člověk dělat? Pochopitelně jsme také vezli nově nastudovanou divadelní hru, kterou jsme chtěli svým přátelům v Betliari předvést.                                                          Přivítání pak probíhalo velkolepě. Při vystupování z autobusu hudba, přátelské vítání starých známých, návštěva MNV a oficielní zdravice s nezbytným přípitkem. Potom jsme se šli ubytovat. Někteří jsme se ubytovali v chatičkách místního autokempu, některé si rozebrali jejich přátelé a kamarádi do rodin a ženská část byla ubytována v komnatách místního klasicistního zámečku. Těm jsme říkali „zámecké paní“. Večer jsme pak hráli divadlo. Kupodivu vše dopadlo dobře a k žádným divadelním trapasům nedocházelo. Po představení jsme poseděli ve společenském sále s hudbou a pohoštěním. Pohoštění bylo skutečně jak na svatbě. Místní hospodyňky nám prozradily, že již několik dní předem připravovaly cukroví ,koláčky, chléb a dokonce i nudle do polévky. Při dotazu proč připravovaly tak dlouho dopředu nudle do polévky, vysvětlily nám, že tyto nudle se připravují pro zvlášť vzácné hosty a že jsou velice pracné. Musí se vyrobit těsto, rozválet, nakrájet na krátké nudličky a ty pak pracně namotávat na špejle a potom je pozvolna sušit, aby zůstal zachovaný tvar.Teprve před podávání polévky se zavaří.           Na pití se podávala spišská borovička, specielně upravená. Tato úprava spočívala v tom, že do lahve klasické borovičky se nastrkala nějaká travina a nechala se několik dní macerovat. Tajemství této traviny jsem neobjevil. Druhý den býval nějaký „kulturní program“. Zažil jsem fotbalový zápas obou divadelních jedenáctek, při kterém Dášu Elsnerovou trefil soupeř při kopu pokutového kopu míčem tak prudce do obličeje, že jsme ji museli několik minut křísit. Gól však nepadl. Fandili jsme tak, že jsme druhý den jen sípali a  vůbec jsme nemohli mluvit. Jindy jsme měli naplánovaný výlet na Volovec (hora nedaleko od Betliaru), kde místní myslivci měli chatu, na které jsme nocovali. Večer bylo společné posezení u táboráku s opékáním různých dobrot, ochutnávání upravené bylinkové borovičky a soutěží ve vyprávění různých vtipů. I politických. Čas krásně běžel a my si občas zdřímli. Jen Láďa Borovec si přál pod hlavu poleno z měkkého dřeva, protože na tvrdém on neusne. Ráno pak ti nejotrlejší vyrazili na tůru na vrchol hory. Poněvadž jsme nocovali na úpatí a vrchol je ve výši 1284 m nad mořem, přenechali jsme tento zážitek jen těm nejotrlejším. Během těchto našich radovánek nám milé hospodyňky v našem přechodném bydlišti uvařily výtečný guláš s houbami, vesměs  praváky a křemenáči. Tak dobrý guláš jsem dlouho nejedl! No a nastal čas odjezdu. Poděkovali jsme za pohostinství, za péči kterou nám věnovali a popřáli si, abychom se zase potkali ve Velké Bystřici. Nasedli jsme do autobusu a vraceli se domů. Cesta zpátky většinou probíhala tak, že jsme téměř všichni  spali a doháněli probdělé hodiny. Litoval jsem šoféra. Ten většinou musel být vzhůru.

Na tyto návštěvy velmi rád vzpomínám. Chtěl bych toho popsat mnohem víc, ale formát mých příspěvků nedovoluje, abych se více rozepisoval. Co ale mohu doporučit všem – navštivte tuto část Slovenska. Je tam krásně a jsou tam úžasní lidé.

Červen 2012                                                                                        Jarda Magdon