Perličky z pohádek

     Dnes bych chtěl zavzpomínat na několik perliček, které vznikly při zkoušení nebo hraní pohádek pro děti. Dříve jsme hráli několik pohádek, které rozšiřovaly náš divadelní repertoár a přinášely zábavu jak dětem ve Velké Bystřici, tak i v širokém okolí. Musím říci, že při jejich nastudování přinášely velkou zábavu i nám, hercům.  Je škoda, že v posledním období počet pohádek značně poklesl, či spíše klesl přímo na nulu. Nezoufejte však, pokoušíme se v tomto směru učinit nějaké kroky a půjde-li vše dobře, tak se dočkáte. Ale nyní k těm perličkám…  

Hráli jsme pohádku „Sůl nad zlato“. Protože mám celý svůj divadelní život problémy s pamatováním si textu, přišpendlil jsem si tahák na stůl, u kterého jsem seděl, takže jsem se daný text neučil a pohodlně si své repliky četl. Ale jednou osvětlovač zapomněl rozsvítit reflektor nad stolem. Hra běžela až do okamžiku, kdy jsem sedl ke stolu! Temno! Nikoliv však od Jiráska. A tak jsem se svým partnerem Ivošem Muhlpalzerem vedl tento dialog: „Pane maršálku, nezdá se vám, že je tu dnes nějaká tma?“ „Jistě Veličenstvo, služebnictvo asi zapomnělo rozsvítit.“ „Tak s tím něco udělejte, potmě se nedá vládnout!“ A kamarád Ivoš mě zachránil. Zašel k osvětlovačově kabince a zvolal : „Budiž světlo, pan král nevidí na lejstra a nemůže vládnout.“ A bylo světlo! A hrálo se! V téže pohádce se již zmíněný maršálek Ivoš má vřítit na scénu a volat: „Veličenstvo, celý dvůr se v obavách tetelí“. Nám se tato scénka líbila, ale pořád jsme Ivošovi napovídali, co má změnit , aby to mělo „větší grády“. Ivoš však odolával a perfektně odříkával svůj text. Až jednou… Ivoš vběhl na scénu a výkřikem „Veličenstvo, celý dvůr se po babách tetelí!“ pobavil nejen nás, ale i diváky. Děti jsou vděční diváci, ale někdy dovedou být pěkní rošťáci. V této pohádce si s maršálkem vyměňujeme slovní hříčku „Solí se solí.“ „Solí se solí?“ „Solí se solí!“ několikrát za sebou, abychom posléze mohli zapojit děti do hry otázkou: „Děti, čím se solí?“ a očekáváme odpověď „Solí“ . V první řadě však sedělo několik vykuků, kteří nás překvapili odpovědí „Pepřem!“ Na to jsme byli krátcí.

V pohádce „Zmoudření ševce Fanfrnocha“  si Jarda Klenovský   obouvá vysoké holínky. Jakmile si je obuje, oznamuje :  „Vklouzl jsem do nich jedna radost“. Jednou se však nedařilo, holínky se ohýbaly, na nohách drhly a chudák Jarda s nimi pár minut zápolil. Jakmile se narovnal a celý brunátný a zpocený  oznámil „Vklouzl jsem do nich jedna radost“ , celé divadlo se pobaveně zasmálo. Od té doby jsme zouvák, který přitom používal , přejmenovali na zoufák. Nastudovali jsme pohádku „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“. Nevím proč jsem zrovna já musel hrát Širokého…  Dostali jsme se do komnaty  černokněžníka, který  nám nachystal otrávené jídlo ,abychom   usnuli a nemohli osvobozovat princeznu  (a potom, kde se to ty uspavačky Rohypnolem naučily).   Děti nás celou dobu varovaly, křičely na nás „Nejez to, je to otrávený“ ale my, dementi , jsme pokračovali, až jsme vše snědli.  Pak začal Rohypnol účinkovat. Dlouhý se sroloval na postel, Bystrozraký si ustlal za stolem a já, Široký , jsem to chtěl podat efektně, tak jsem se omámeně dopotácel na forbínu a lehl sem si tak, že jsem z  okraje jeviště visel do hlediště .Pak jsem usnul.           Z okraje třetí řady to vše s vytřeštěným zrakem sledoval asi čtyřletý chlapeček, syn mého kamaráda. Sebral veškerou odvahu a aby pomohl zachránit krásnou princeznu došel až ke mně, zatřásl mi rukou a zavolal  „Bačku, nechrápej!!!“. Dnes  už je to dospělý chlap a tuto epizodku si již nebude pamatovat, ale já pořád vidím obavy v jeho očičkách a snahu pomoci princezně tak, aby dobro zvítězilo. Škoda, že mnozí z nás z toho již vyrostli.  

 Že děti mají smysl pro spravedlnost jsem pocítil na vlastní kůži , když jsme hráli na pionýrském táboře na Šubířově pohádku , na jejíž název si již nevzpomenu.           Hrál jsem nehodného a záludného komořího, který chystal  princovi samé nástrahy, činil mu potíže a dělal vše pro to, aby si ho princezna neoblíbila. Neustále jsem jí nadbíhal a lichotil a chlípně si ji prohlížel. Na Šubířově žádný sál nebyl, hráli jsme v klubovně bez jeviště, takže jsem chodil mezi dětmi, které seděly na zemi. Pokaždé, když jsem kolem nich procházel mě  bouchaly pěstmi po nohách a některé mi nadávaly tak, že se mi ani nechtělo věřit, že jsem na pionýrském táboře.

Na všechny tyto perličky rád vzpomínám, protože hrát pro děti je zábava, legrace  a potěšení. Na rozdíl od některých dospělých na divadlo chodí rády a dovedou být vděčné. Ale pozor! Nesnášejí neumětelství, švindlování a neupřímnost. To dovedou dát pěkně najevo.

Duben 2012                                                                                      Jarda Magdon