Se Sovětským svazem na věčné časy

Se Sovětským svazem na věčné časy!

     Dnes jsme slavili 1.máj. Bylo krásně, sluníčko svítilo a teplota se pohybovala nad dlouhodobým průměrem.  Politické strany se shromažďovaly, každá ve svém koutku a každá slibovala, seč jim síly stačily. Jenže byly všechny roztroušené, žádná semknutost!  Náš divadelní soubor si dnes dokonce uspořádal divadelní zkoušku, na které jsme i sexuelně harašili. Dovolili jsme si totiž líbat naše kolegyňky pod rozkvetlou snítkou třešně.  Jó, kde jsou ty časy, kdy se slavilo na povel, kolektivně a s masovou účastí. 

    Vzpomněli jsme některé svátky, mezi nimi také MDŽ.  A já jsem připomněl  svátek MDŽ, který jsme v divadle slavili 8. března 1980. Ten den jsme hráli v Hlubočkách představení, které pro nás sestavil pan Vladimír Týřl na motivy  povídek A.P.Čechova, které do dívatelné podoby převedl Neil Simon, americký dramatik pod názvem „Hodný pan doktor“. My jsme ovšem pod tímto názvem tuto dramatizaci hrát nemohli, takže naše hra měla název „Zápisník plný úsměvů“. Hra měla spád, vše běželo jak mělo a nic nenasvědčovalo tomu, co bude následovat! 

   V sousední hospodě běžel normální provoz, kterého se zůčastnilo i několik „internacionálních pomocníků“ – sovětských důstojníků. Během našeho představení nás několikrát navštívili v šatně a mermomocí  s námi chtěli navazovat družbu. Z nás však nikdo neměl zájem a jejich nabídky jsme slušně odmítali. Jak se však do naší šatny dostali?  Zadní část budovy měla nízký ochoz, který propojoval zadní východ z hospody, suché záchody (téměř skoro latríny) a zadní vchod do divadelní šatny. Tak se tito příslušníci sovětské armády dostali až k nám. Během hry však pokaždé někdo v šatně byl, takže  jsme je vždy stačili vystrnadit. Pak ale přišla děkovačka, a na tu jsme museli všichni!!! Po návratu do šatny jsme zjistili, že nám chybí několik dámských kabelek, které jsme používali jako rekvizity. Velkou hodnotu neměly, takže jejich ztráta nebyla tak bolavá, horší však bylo, že se ztratila vlastní kabelka paní Marie Hegerové, která v ní měla odloženy tři zlaté prsteny, které při hře nemohla nosit a dále i několik stokorun. Nastala panika!!! Kdo to byl? Nevěděli jsme to do té doby, než přiběhl hostinský, který nám dramaticky líčil, jak viděl nějaké ruské vojáky něco vhazovat do záchodu a jak kvapem naskákali do gazíku a ujeli tak rychle, že ho málem přejeli. Šli jsme se podívat na ty záchody, a skutečně jsme našli ztracené kabelky, všechny ovšem prázdné… 

Na služebně VB ve Velké Bystřici měl tou dobou službu příslušník Grivalský, který se tohoto případu ujal, i když mu bylo nadřízenými naznačováno, ať se do toho nemíchá a kdo ví, jak to může dopadnout. I když jsem příslušníka Grivalského zrovna nemusel, přesto obdivuji, že pokračoval v pátrání, naložil nějaké svědky a poškozenou a jel do Olomouce na velitelství sovětské posádky. My jsme se vrátili do Velké Bystřice, kde jsme konečně mohli holdovat klobásám a alkoholu,  jakož i oslavě MDŽ 1980. Při tomto holdování jsme netrpělivě čekali, až se vyjednavači vrátí a jak vůbec dopadnou. Podle jejich vyprávění jednání probíhala tak, že velitel sovětské posádky silným hlasem prohlašoval, že  sovětský voják a k tomu ještě důstojník, nekrade. Teprve až zjistil, že příslušník Grivalský má svědectví několika lidí a že se snad někomu podařilo zapsat SPZ vojenského GAZu tak změkl. Zeptal se, k jak velké škodě došlo a po vyčíslení škody vyndal peněženku, která byla plně napěchovaná československou měnou. Vyčíslenou sumu vyskládal na stůl a způsobenou škodu uhradil. Zda se s delegací bystřičáků srdečně rozloučil mi není známo a ani anály se o tom nezmiňují. 

Toto vzpomínání píšu jako jeden z pamětníků popisovaného incidentu. Poctivě však musím přiznat, že jsem si svou chabou paměť osvěžoval nakukováním do  almanachu „130 let ochotnického  divadla 1877 – 2007 Velká Bystřice“ , který s nezměrnou trpělivostí a pečlivostí sestavil zesnulý ing.Čestmír Hradil. Bez jeho  mravenčí práce bych se svou pamětí těžko uspěl. Jsem rád, že jsem vám mohl povyprávět o jednom ze střípků našeho minulého divadelního života, o kterém se  někteří z mých mladých kolegů domnívají, že se staly snad v třetihorách, nebo tak nějak.   A vůbec, jsem rád, že se mi daří si vůbec na něco vzpomenout.

Květen 2012                                                                               Jarda Magdon