Tak vám přeji....."Jak jsem neuměl text a jak zasáhl osud"

Jak jsem neuměl text a jak zasáhl osud

Jak jsem neuměl text

Tato příhoda, kterou vám teď budu vyprávět, se odehrála v roce 2005. Zkoušeli jsme drama  Antonína  Kmínka „Buďmež zemi lehcí“ a já dostal roli druhého mnicha. Celkem jsem se radoval, protože ve scénáři byl i třetí mnich. Pokud neznáte důvod mé radosti, tak bych vám měl osvětlit, jak to chodívá při obsazování rolí. Jednoduše řečeno, pokud dostanete roli třetího mnicha, můžete si být jisti, že budete mít tak dvě tři věty a pokud bude režisér v dobré náladě, tak vám dovolí si jednu větu přidat. Takže horší může být už jen osmá dáma v davu. Jen mi bylo divné, že třetího mnicha hraje Zdenek Hrbek, hvězda souboru.  Když jsem si přečetl scénář, tak mi úsměv ze rtů rychle zmizel a já vše pochopil. Zatím co první a třetí mnich měli špalky textu, co špalky, celé stránky textu, tak mnich druhý měl předepsány věty tři.  Už si přesně nepamatuji, jak ty věty zněly (já si to totiž nepamatoval nikdy), ale bylo to něco ve smyslu:  „Toto praví učitel o světle. Světlo je naše spása…bla-bla-bláá. A proto jsme přišly!“ - dodnes nevím proč, ale já si ty tři věty nedokázal zapamatovat. Prostě ne, ne, ne. Dodnes se to v souboru traduje, jak šikovně jsem to vyřešil. Premiéra se kvapem blížila a pořád nic. Když tu najednou mě to napadlo. Mniši měli u sebe takové mini lampičky, jako znamení světla, a když dořekli tu svou větu, tak lampičku stiskem rozsvítili. To je nápad. Napíšu si ten text na zadní stranu lampičky. Jak řekl, tak udělal. Byl jsem klidný, premiéra může přijít.

Jak zasáhl osud

Premiéra byla stanovena na neděli odpoledne a sraz v divadle dopoledne. Byl jsem v pohodě. Mnišský hábit visel vypraný na ramínku a text byl napsaný na lampičce. Nic nebránilo tomu, abych si užíval sobotní volno. Odpoledne mi zazvonil mobil. Volal mi kamarád Jirka, že někde na Jívové je ve srubu trampská hospoda a že se tam dnes večer hraje country. Nechtělo se mi. Vůbec ne a to hned z několika důvodů. Venku byla zima skoro mínus patnáct a spousta sněhu. Dalším důvodem byla zítřejší premiéra. Nakonec jsem byl přemluven. Ještě bylo třeba „znásilnit“ kamaráda Jardu, aby vzal auto a řídil. Z dnešního pohledu, kdybych věděl, jak to celé dopadne, tak se na tu celou akci …. No , pustil bych ji z hlavy. Nebudu vás dlouho napínat. Večer byl úžasný a po půlnoci jsme mířili k domovu. Poslední co si pamatuji, byla věta: „Jardo, jedeš moc rychle, zpomal.“ Probral jsem se v nemocnici za tři dny a poležel jsem si tam měsíc. Krvácení do dutiny břišní, natržená slezina, bránice natlačená pod žebra….. Páni lékaři si na mě dali záležet a dopadlo to bez následků. Jak jsem se dozvěděl z vyprávění, premiéru odehrál Aleš Hořínek (můj palmový parťák (ale o tom až jindy)), který se tu roli naučil za hodinu a bez lampičky.

A proto vám přeji, abyste ve zdraví a v pohodě přežili všechny zásahy osudu.

Váš František