Veselé příhody z natáčení

     Během mého působení u divadelního souboru jsem zažil několik komických situací, při kterých jsem se bavil nejen já, ale i celý soubor. Také jsem zažil            situace, které až tak moc legrační nebyly a na něž bych nejraději zapomněl..     O několika z nich jsem se rozepisoval již v předešlých „Divadelníčcích“,  na některé jsem naopak vinou svého pokročilého věku již pozapomněl . Ty zůstaly zavrtány v mé mozkové hmotě a nějakým mě nepochopitelným způsobem se dnes prorvaly na povrch a mě uchopilo nepochopitelné nutkání se s vámi o ně podělit. Většina z těchto vzpomínek pochází z období, kdy jsme nacvičovali a hráli pohádky pro děti. 

     Byl jsem mladý, nadšený, leč nezkušený a neznalý divadelního řemesla. Tak jsem se snažil vše dohnat elánem a zapálením. Hráli jsme pohádku, kde mám vběhnout na scénu a vzrušeným hlasem králi oznámit nějakou zprávu. Přitom ovšem zakopnu a před králem upadnu. Nacvičil jsem si efektní zakopnutí a snad perfektní , metrový pád. Sice to trochu bolelo, ale dalo se to přežít. Dopad na divadelní prkna byl efektní, pěkně to bouchlo a někdy se i pořádně zvedl prach. Pak jsme ovšem hráli v Hlubočkách, v obci, kde bydlím, a proto jsem se chtěl před svými kamarády a spolupracovníky vytáhnout! Rozběhl jsem se a skočil! Tu bolest při dopadu si nedovedete představit!  Jeviště , na rozdíl od všech ostatních jevišť, nebylo dřevěné, ale bylo z poctivého betonu. Dopadl jsem jak pytel brambor, zvukový efekt žádný, ale ta bolest!!! Zprávu pro krále jsem jsem sice odříkal,  ale několik dní mi do zpěvu nebylo.  

  Další  veselý zážitek si pamatuji z pohádky „Kocour v botách“. Tam s námi hrála dvojčata – nejen sestry, ale i zdravotní sestry . Byly pěkné a docela dobře rostlé, takže při převlékání (šatna byla společná) jsme vyháněli své mladé spoluherce, aby náhodou neutrpěli újmu na své dětské duši. My dospělci jsme ovšem tu oběť na sebe brali docela ochotně. A při hře této pohádky se stalo, že jsme jedno představení hráli dopoledne v Olomouci a druhé  v jiném místě. Proto bylo logické, že jsme se neodmaskovávali, abychom se po pár kilometrech nemuseli maskovat znova. Jiné to ovšem bylo s našimi zdravotními sestrami. Ty pracovaly ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Jedna na onkologii a druhá na urologii. Takže se musely  odmaskovat a jít do práce . Že  poté přijdou  za námi na další štaci. Vtom jeden vtipálek povídá té, co pracovala na urologii : „Když se neodmaskuješ, tak pacienti, co nemůžou pořádně močit , si smíchem nejen cvrknou do pyžama , ale nedivil bych se, kdyby se někteří z nich při tom smíchu  i potentočkovali .   Že to  od něj nebylo moc pěkné. Že?  Bylo to však  asi  před  35 lety, tak se domnívám , že je vše již promlčené.

  Jak jsem se zmiňoval, nezřídka jsme v jeden den hráli v jednom místě a potom jsme  se přemisťovali na další štaci. Tak se také stalo, že jsme málem zapříčinili dopravní nehodu. To jsme hráli ve Velkém Týnci. Potom nás čekalo představení v Krčmani. Z pochopitelných důvodů jsme se ani neodmaskovávali, ani nepřevlékali. Jarda Klenovský s korunou na hlavě , jako král , s královnou a princeznou nasedli do Trabanta a já , s dalším dvořanstvem, jsme nasedli do Škody 120 a vyrazili jsme. Na první křižovatce jsme museli dávat přednost na hlavní silnici Olomouc – Přerov. Projíždějící řidiči byli tak konsternováni  Veličenstvem a jeho dvorem, že málem došlo k dopravní nehodě. Někteří nám však i zamávali.  

   Nakonec ještě jedna vzpomínka na pana režiséra Vladimíra Týřla. Jak jsem již dříve napsal, při zkouškách byl poněkud cholerický a málo tolerantní k nedostatkům herců. Jednou mě peskoval, že po jevišti ještě pobíhám s divadelní knížkou v ruce. „Jarine, říkal jsem,  že na zkoušku máte přijít již naučeni a ty tady ještě poletuješ s textem“. A já, protože jsem při čekání na svůj výstup  v šatně poněkud nasával s kolegy , jsem mu odpověděl. „Pane režisére, vy jste nám pořád říkal, že se máme držet textu. Tak se ho držím, protože kdybych se ho nedržel, tak bych mohl  upadnout.“                                                                                                    Co mi na to odpověděl si již nepamatuji, ale na dalších zkouškách jsem žádné problémy neměl, takže si myslím,že „vše odpuštěno, vrať se…“.                                 Tak to bylo několik veselých příhod, které se mi vybavily v mé paměti.

                        Na závěr. Velice se divím některým svým kolegům, kteří mě přemlouvají, abych sepisoval své vzpomínky a uveřejňoval je na našich webových stránkách.Vždyť u mne víc, než u jiných platí: „Když už člověk může psát paměti, většinou si již nic nepamatuje!“ Tak mi držte palce.

Květen 2012                                                                                      Jarda Magdon.